Ve středu 17. dubna se na naší další besedě v řevnickém Meandru budete moci potkat s novinářkou Renatou Kalenskou. Té před několika dny vyšla další kniha nazvaná Když za nás Bůh netahá kaštany z ohně, velmi osobní a otevřený dialog s katolickým knězem, biologem a lékařským etikem Markem Orko Váchou. Ukázku z knihy nedávno zveřejnil Deník N.
Marek Orko Vácha, katolický kněz, biolog a lékařský etik, se nebojí otevřeně hovořit o tématech jako je láska, celibát a lidské vztahy a promítat do toho svou osobní zkušenost.
„O svém celibátu přemýšlím každý den. A jsou kněží, kteří to takto nemají. Ne proto, že jsou gayové. Někteří jsou i hetero a třeba se s tím nějak potýkají, ale potýkají se chvíli a pak si zvyknou. Ale já si o sobě myslím, že jsem rodinný typ a je to pro mě asi větší problém než pro ostatní. Je to asi dáno povahou, citlivostí a já nevím, čím ještě. Opravdu to není otázka toho slavného sexu. Je to otázka vztahů.
Jak to říká krásně kolega Honza Pacner: „Když jde kněz večer spát, nemá koho vzít za ruku nebo obejmout.“ Opravdu tam hlavní roli nehraje sex, ale to, že si večer můžete s někým sednout k jídlu. Pro někoho nakoupit. Někomu umýt nádobí. To jsou ty věci, ty drobné krásy života,“ zaznívá mimo v rozhovoru kněze s Renatou Kalenskou.
To bych si fakt připadal jako idiot
Ten se dotkl i otázky vztahů kněží se ženami, což je situace, kterou Marek Orko Vácha prožívá a přiznává, že je to těžké pro obě strany. A co děti? Stane se tohle někdy Marku Orkovi Váchovi, ptá se autorka.
„Nebudu nikoho soudit. Pro Marka Váchu to bude určitě tak – a tím jsem si stoprocentně jistý a moc nemám rád takové to nikdy neříkej nikdy –, že když budu mít dítě, určitě ho budu chtít vychovávat veřejně. Bude to moje dítě a budu bydlet s matkou toho dítěte. Myslím si, že největší kravina na světě je schovávat své dítě. To bych si fakt připadal jako idiot. Renato, je mi padesát sedm.“
Marek Vácha v knize mimo jiné vyjadřuje respekt k rozhodnutím svých kolegů, kteří se rozhodli pro rodinu, ale zároveň zdůrazňuje důležitost odpovědnosti, například k farnosti a k tomu, co od kněžích lidé očekávají, a transparentnosti ve vztazích. Zdůrazňuje také, že rozhodnutí týkající se lásky a vztahů je vždy na jednotlivci.
„Přemýšlím, co bych poradil knězi v takovéto situaci a zároveň sám sobě. Ať to zní jakkoli alibisticky, tak věřím, že tam, kde lidský rozum nevidí žádné řešení, Bůh je dost mocný na to, aby ho viděl. Takže stará farářská rada: „Modli se za to a modli se za to denně.“ Ať se to nějak vyřeší. Zadruhé nečekej, že za tebe bude Bůh tahat kaštany z ohně. A že vždycky buduješ svět ruku v ruce s Bohem.
To rozhodnutí bude nakonec na tobě. A udělej ho s vědomím, že až jednou umřeš, budeš tam někde stát a budeš si přát, aby bylo vidět, že ses snažil být v životě fér.“
Diskuse s Markem Orkem Váchou o lásce a celibátu je každopádně hlubokým ponorem do lidského nitra. Jeho otevřenost a upřímnost poskytují inspiraci k reflexi nad vlastními hodnotami a životními rozhodnutími. Jakkoli komplexní a náročná jsou tato témata, Vácha nám připomíná, že klíčem k porozumění je upřímnost a odvaha čelit vlastním vnitřním rozporům.